Půjč mi svůj pohrabáč,

ať popel prohrábnu,

krajino dětství v temném záhadnu.

Ať proderu se nazpět angreštovým trním.

Ničím se proti němu neobrním.

 

 

1962

-------

1972

 

 

 

Jezdili kočující herci do Žalova

a janovidec Labůdek

řekl mé matce tato slova:

Žalov je šňůra pupeční,

kterou vaše dcera

spojena je s tímto krajem,

dokud pravdivě ho nezvěční.

Vrch Řivnáč nad řekou se sklání,

osamocený samotář

kreslí svůj obraz prstem na ni.

Nezapomene na břízy.

Čárne je na hladinu.

Večerní soumrak uklízí

po vlacích kouř a špínu.

-------------------------------

 

Po ránu na dvorkách s písněmi slepičími

větrají peřiny svou úzkost bolavou

i snění.

Ze sukní starých žen

čpí oběd nezbásněný.

-------------------------------

 

Na té stráni, co kvetly koniklece,

bílé kozy trávu žraly.

Babičky je podpíraly,

aby kozy nezačaly žalem mečet.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na jaře kvetly v Bližce akáty

a vůně chleba nad drátěným plotem

dělala tři křížky,

Ave Maria,

ve skleníku pálili jsme svíčky.

Svět se vešel do stěn rádia.

-------------------------------

 

Za vlasy vřesu v stráni, kde jsou hadi,

nedám tě řeko, ty žalu plná,

za nit noci vleklá.

Na konec světa půjdu jak tvůj stín.

Stále tě slyším.

Tys mě kdysi řekla

a já tě zase nazpět vyslovím.

 

Řekni mi, řeko, slova pěnivá

kterými voda vodě sbohem dává.

Tvář utopenců výraz měnívá.

Utone-li však krajina,

je krásnější než za živa

a z mrtvých vstává.

-------------------------------   

 

 

 

 

 

Podmoráň dětství.

Šípků krev vylitá do šera.

Závory, víko na rakev

mrtvého večera.

Bludičky oken blikají ve stráni ospale.

Na krku války blýskají červené korále.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kuňkají žáby.

Večer vaří kaši.

Holubi vracejí se spanilí.

Vlak tlačí tmu,

noc už se v dálce plaší,

ohlávka měsíce ji tlačí na šíji.

------------------------------- 

 

Přátelství u plotu.

Altán má rozsvícíno.

Po plotě šplhá veselé psí víno.

A nahá těla obrněných chroustů

se oblékají do inkoustu.

------------------------------- 

 

V kraji mohyl, kde krajkoví koster

se tříští o rýč zahradníků,

se modrá vřesoviště.

Po něm hrbáč nosí těžké břímě

na zádech.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V Tichém údolí, blízko spáleného mlýna

kukačku někdo vyplašil.

Hořely pece Terezína.

Aleno, Ilso, Otto, Hanuši,

zbyl po vás jenom smutek na duši,

jak v dětství odřenina.

-------------------------------

 

 

U nové školy Boris Dubinský

prodává zase sešity a pera.

Pan školník klade čerstvé květiny

k pomníku padlých jako včera.

A spravedlivě zvoní každou hodinu.

Pak Boris Dubinský

zavře malý krámek,

za dětmi odhopká jak tatrmánek

na kulhavé noze do plynu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Okolo vody smutné hrany

zvonily suché topoly

a z Podmoráně do školy

chodila spolužačka Máňa.

Okolo vody, která sama

se zamykala do ticha

a jeskyně, co vlčí strach

z ní cenil zuby na školáčky

tajemnou řečí šeptala si s vláčky

ozvěnou, která zaniká.

Máňa nosila bláto z velké dálky

a z jara vábila nás na fialky.

-------------------------------

 

Byla sobota, smích vodu čeřil,

okna zírala do macešek,

kudy se odpoledne šinul stín

pohřebního věnce.

A křídlovka zpívala naší střeše.

Ten nebožtík, co ho kolem nesli

prstem drnkal o náš plot.

A mně celé dětství v uších znělo

něco ze sobot.

 

Ponocný troubil, strážník bubnoval,

vesnicí průvod masek táh

a ochotnický spolek hrál

Maryšu s Vávrou na marách.

Plakalo často dětství moje

v hluboké hrobce Bořivoje

na Levém Hradci, v Potokách.

Mělo to vůni zvadlých věnců,

neutopených utopenců,

macešek hořce do tmy tlících.

Plakalo dětství na Vinici,

v Údolí Tichém,

v Roztokách.

-------------------------------

 

Byl altán dřevěný,

vítr jím mohl vát       

a pumpa zelená

a touha, která hněte

jít do tmy za obzor

sám sebe litovat.

Co lítosti se nahromadí v dětech!

Hvězd bylo naseto

a večer mával žezlem.

Dvůr jako řešeto

prosíval dobro se zlem.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hrály jsme kuličky,stavěly pokojíčky,

zpívaly na houpačce Cikánku.

Neznaly jsme ještě jména sebevrahů

psaná mříží do stěn altánku.

Ani ořech, ani studna němá

nevěděly tehdy ještě jejich jména.

Neznaly je ani schody na půdu.

Z mandlu zněly hlasy,

které nikdy asi

už tak jasně slyšet nebudu.

-------------------------------

 

Měla jsem mnoho tet.

Jezdily do Žalova,

jako se vrací zpět

ozvěna vždycky znova.

Měla jsem divné sny,

psa Bojku na řetěze

a oči na šťopkách.

Měla jsem v noci strach,

že někdo páčí dveře

ty těžké, zelené.

A šla jsem si hrát k Věře.

Kolébavými kroky stařen

čas hřbitov protkává.

Na každém kroku hrby hrobů

vrší smrt vrtkavá.

Levohradecký kostel zamčen

je zrezivělým pláčem.

A já se zdravím přes zeď 

se Řivnáčem.

Vrací mi úsměv.

Za zdí hřbitova

kuželky poráží zas ruka otcova

a paní Vanková,

omládlá, znovu živá,

v kuchyni u šenku

roznáší mlčky piva.

-------------------------------

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Balzamuji tě Žalove,

chráním tě před zetlením.

Levohradecká kuřátka

s domovem

v báseň měním.

 

 

1990

-------

1991

 

 

Zas chodím chodidly bosými

po Řivnáči,

znám každý kamínek,

zdravím se s křemenáči

a z řeky vzpomínek

lovím zázračná slova,

jimiž kraj promlouval

v roklině u Žalova.

Psí víno na plotech

tu teklo bez příčiny.

 

Vydávám svědectví o nevinnosti viny.

Potichu, po špičkách, o topolové holi

vracím se do kraje, kde každá radost bolí;

zas slepnu zlatem dní nakadeřených nocí

a píšu verše psům, co vyjí bez pomoci,

spoutáno řetězy chudých vánočních stromků.

S celou vsí modlím se

za chudáka psa, Bojku.

Prádelny větřil pach,

ořechů hořkou vůni.

Já a má samota jsme se tu obejmuly...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V Žalově nechala jsem minulost

jak střepy, skryté před zraky

nánosem země.

Z ní zas vyrůstaly nové zázraky.

 

Na rohu ulice,

kde ranní rozbřesk teskný

poháněl kravičky

jeskyní cestou ze vsi,

za nimi klátil se ve starém zimníku;

pak vlakům otvíral,

noci bral za kliku.

Varhany Vltavy mu hrály chorál věčný.

 

Akáty nad Bližkou sypaly bílé peří,

stráň krčila se jako já,

když chrousti pouštěli si při večeři

rádia chraptivá...

a studna, která odjkživa

šplíchala slova osvěživá

rynglím a višním na zahradě naší,

přidávala k Otčenáši

večerní GLORIA.

 

Měla jsem růženec,

dětský, titěrný, z pouti

a s ním chodila jsem jak očarovaná.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zas chtěla bych tu píseň zaslechnouti,

kterou jsem slýchala,

když se noc svlíkala

a akátová vůně sladká

se přimlouvala za děťátka;

za ta, co jsou,

i za ta která budou,

tu, do které jsem zasila svůj pláč,

když nosila jsem slzy na Řivnáč

a odtud zas růžové slzy Panny.

Žalov měl pro mne zvlášť

plášť smutkem zalátaný.

Hodil se do každého počasí a činy.

Hřál dětské souchotiny.

 

Naproti nádraží

ovčinec napůl spadlý.

Nebe se opírá loktem snů o zábradlí.

Každý vlak proteplá svým dechem

sklaní sluje,

kde válka ze spánku zhluboka oddychuje...

Do vůně fialek

se vůně tlení mísí.

Zármutek s nadějí

tu jedí z jedné mísy...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Už z koželužny naftalín

jak éter vyprchává - 

dvou sester stín

je pocestným bez domovského práva...

a z šatů, šitých z pytlovin

pach chudoby se line.

Byly jako vřed bolavý

ukrytý v pytlovině.

Zda měly tvář vám nepovím.

Šly skloněny mým údolím,

mlčící prorokyně...

 

Hřbitov je závažím,

na vahách leží těžce

všech ještě váhavých,

kterým se umřít nechce...

Hrobnice hrobům posluhuje věrně

a rýčem otvírá útroby černé země...

už v jejím jméně zní to přetajemně - 

Maříková - ó, jaký žal - 

setkáním s ní se rozezpíval ve mně...

Bez úsměvu a ztrnulá

vlastnila klíče od všech hrobů.

Pohřbům zvonila do pochodu

opatrovnice minula...

Ozvěna nás v důlku viaduktu

vlhkém jak podpaží

volala do tichého smutku

malého nádraží.

Hrom do ozvěny volal vlastní slova.

Dnes si je opakuji znova...

 

Slepeckým písmem navigací

se probíraly prsty račí,

smutek vál údolím...

žal byl tu na mou míru šitý,

víc už vám nepovím...

jen ještě,

že jsem s tím krajem se vdala

a jeho smutek

stal se smutkem mým...

 

Dětství je jenom na chviličku,

jen co bys v údolí jak mlhy

ukládal k spánku zkřehlou vlašťovičku,

co nedoletí zimním krajkovím,

protože sedla na vějičku snům bláhovým...

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na pivní tácky přibývalo čárek,

neděle pila jako duha,

která se náhle rozklenula

nad údolím, kde umíráček

naříkal hlasem dávných plaček.

Byla neděle,

bylo jaro

ve mně se srdce rozklinkalo...

-------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

O tobě přemýšlím, mé dětství

na prahu Žalova...

pohané tu ještě věští

z dlaně mého domova,

křesťanství ale kozy bílé

vyhání na stráně...

vlak smutkem vlčím vyje

 

mravenečci tu staví v zemi

města tajemná,

děti se živí nadějemi.

Kolem hlav prší vlašťovky jak střely,

smrt po špičkách tu chodí

jak ten, kdo zájem má

o ticho spadaného listí...

 

ó, jak je hořká vůně ořechová...

nach psího vína rozlívá se z číše,

na plotech dozrává

a zemi báseň píše

o smrti telátek

voděných na porážku

řezníkem odnaproti.

Měl básníkem být spíše

a krví srdce o své lásce psát

a kraji upsat se

aby byl věčně mlád...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zas byla jsem tam,

neptejte se kudy

do země té se jede,

ani kam...

zas pole zakryly tvéř šálou mlhy.

 

Potkávala jsem cizí tváře,

můj kraj mě vítal - 

byla jsem tu host.

Četla jsem žalmy z jeho breviáře.

Minutou ticha uctila jsem

jeho minulost.

 

Alena Málková

ŽALOV

1962/1972

1990/1991

kresby autorka

 

 

zpět na home